Vilémovicko

netopýr 150x150-12.1kB

 

Vilémovice

(do Vilímovic), ves 3 km sz. Jedovnice ve žlíbku náhorní roviny (530 m v.), skloněném do Suchého žleba. Domy tvoří nerovnou náves, na níž jest rybník, z něhož vody propadají se do závrtku na dolním konci vsi. K obci náleží „Útulna“ u Macochy, vysta­věná nákladem spol. českých . turistův.

R. 1846 bylo zde 68 domů s 491 obyv., r. 1900 d. 87 s 565 obyv.  Obyvatelů zde od předposledniho sčítání lidu z r. 1890 ubylo.

Ves byla založena některým pánem z Holštýna a připomíná se u panství toho r. 1349 se jménem Wilhelmschlag, což uka­zuje na německé osazení, jak souditi lze i dle jmen osadníků poč. 14. stol. Část osady patřila k Jedovnici, se kterou r. 1569 a 1573 koupí přešla na Bernarta Rájeckého z Drnovic. Třetí díl náležel ku hradu Blanskému, a připomínají se s počátku 14. stol. zdejší 2 osadníci, Gerund jenž měl 5 lánův, a Hainuš se 7 lány.

Koncem 15. a zač. 16. stol. psala se odtud i rodina a pravděpodobně měla zde pod rybníčkem i tvrzku.

Připomíná se r. 1466 Pavel z V. a Lažan, r. 1519 Jiří z V., kdy ves Lažánky prodal Bohuši z Drnovic.

Koncem 14. stol. měl Jindřich Dúpnik zde majetek, který připadl markr. Joštovi, jenž jej 1386 daroval Vilémovi z Rohatce.

Farou náležejí k Jedovnici; mají na návsi r. 1725 vystavěnou kapli, .v niž bývá občas sloužena mše sv. Kaple zasvěcena sv. Petrovi z Alkantary a zbudována na památku ukončení velikého moru, který zde řádil r. 1715. Tehdáž učiněn také slib, že Vilé­movští podniknou každoročně pout v pátek před sv. Duchem na Svatý Kopeček u Olomouce, kterýžto slib jest i písemně zazna­menán a před vypravením processí vždy předčitán.

Dítky chodily dříve do Školy Jedovnické; r. 1862 zřízena zde samostatná škola jednotřídní, která r. 1884 rozšiřena na dvoutřídní, a r. 1876 vystavěna na návsí jednopatrová budova. Má 112 žákův. Prvním uč. byl (1862—1875) Ed. Musil, od r. 1876 působí zde Fr. Zapletal.

Pošta v Jedovnici.

Do území náleží 527 3/4 ha pozemků v tratech: - Pisky, Studně, Hložek, Vintoky, Suchý žleb, Mlýnské cesty, Boří, Harbechy, Klučeniny, Stráň, Tabulka, Chobot, Občiny, Jurova stráň, Hedbávná, Strážná (538 m), Veselý žleb a Krcbůvek.

Krchůvek jest mohyla, vedle ní jest křiž u silnice Jedov­nické, pod mohylou odpočívají morem zemřelí r. 1715.

Obyvatelé náleželi k trojímu panství, dle nichž dosud zvou se Blanšťáci, Rajčáci a Pozořšti.

 K Blansku náleželo 9 čísel, k Pozořicům 2 (konali robotu rozvážením piva), k Rájci 22. Zde byla robota

jetá po 3 dni párem koni, domkáři robotovali po 25, podruzi 13 dni ročně.

Před r. 1848 měla obec velký boj s velkostatkem o po­zemky. Aby páni na rozsáhlé obecní lesy a pastviska nabyli práva, posílán sem pastýř, který vždy byl zahnán občanstvem. Proto vysláno sem i vojsko, hlavní osnovatelé „vzhouření“ jsou pochytáni a zavřeni v Rájci. Ani to nepomohlo. Obyvatelé obrá­tili se na panovníka, mimo to zakročil i lenní pán, biskup Olo­mucký, čímž vyjednáváni trvalo do r. 1848, kdy přestala robota, a pozemky ponechány obci. Po několikerém již dělení jest dosud přes 300 jiter obecnosti.

.           Sucbý žleb. Za Skalským mlýnem odbočuje od říčky Punkvy zajímavý  S u c h ý   Ž 1 e b, vytvořeny vodami Vilémovskými, Ostrov­skými a Rogendorfskými. Odbočuje ve výši 327 m u Skalského mlýna z údolí Punkvina a ubírá se klikatě hlavním směrem severovýchodním a končí se v údolí Ostrovském ve výši 436 m.

Stojíme zde na stezce, která vede z Jedovnice k Vintokám a dále do Sloupa v krajině pusté, bezvodé, bezlesé, kdež ode­všad zejí na nás holé skalnaté stráně, řídce travinami porostlé, které ukazují nejpěknější obraz rázu mor. krasu.

Z této smutné pustiny za čtvrt hodiny dorazíme ke žlíbku Vilémovskému, kdežto skály více se rozstupují a ve svém nitru chovají několik zajímavých jeskyň. Značnější z nich jsou: „Smrtní“, ve které na Smrtnou neděli mládež upaluje víšek v ženské šaty oblečený (Moranu), „Husí“, před níž dle lidové pověsti jest za­kopán ohromný poklad, a „Kravská“, bohatá množstvím zbytků drobné zvířeny. Většiny těchto jeskyň užíval předvěký člověk za sídliště a útočiště. V celém Suchém žlebě jest na 35 jeskyň, z nichž přes polovici leží v území obce Vilémovské. Za Vilémovským žlíbkem pokrývají se stráně veselou zeleni bujných starkův a jedlí, načež nastává soutěska holých vysokých skal, za nimiž se vypínají dva mohutné oblouky „Čertovým mostem“ zvané; několika děrám poblíž říká lid „Čertova okna“ a otevřenému klenutí ve srázné výšce „Čertova vrátka“.

Nejromantičtější část Suchého žleba jest tam, kde do něho ústí úzká stezka do Lažánek, kde se stýkají hranice Lažánecké, Vilémovské a Suchdolské.

Kamenité stráně více jak 100 ta vystupují do výše, z nich věžovitě strmí ostré hřebeny šedých skalisek, které se pěkně odrážejí od bujné zeleně stromův a keřů v prohlubinách. Před sebou máme v levé, již Lažánecké stráni ve výši 50 m ohromný portál jeskyně Rytířské, 12 m š., 15 m v., jímž vcházíme do sálu 45 m d., slunečními paprsky dostatečně osvětleného. Dno vyplněno hranatým štěrkem, uprostřed pak stojí balvan stolu podobný. Jeskyně byla obývána za pravěku  mladší kamenné době člověkem, z diluvialních zvířat pak zjistili jsme jen jeskynního medvěda.

K levé straně do údolí vybíhá kolmé skalisko jako věž vysoké, za nímž jsou ještě dvě menší sluje. Protější dvě skalní stěny k sobě přikloněné tvoři kout, v jehož hraně jest vchod do jeskyně Kateřinské, podobný gotickému portálu, 7 m zvýší, přes 6 m zšíří, jímž vcházíme do prostoru 18 m d., 5 - 6 š. Na konci byla chodba balvany téměř zavřena, kterou jsem dal podkopati,takže možno nyní po čtyřech dále na 80 m vniknouti chodbou hadovitou, načež vcházíme do ohromné šířavy, velikému sálu podobné, 70 m d., 30 - 40 m š., kteráž jest zakončena balvany a komínem hlinou zataraseným. Odtud odbočují tři chodby, z nichž dvě na levo (10 a 50 m d.,) třetí na pravo (20 m d.), z čehož vidno, že délka celé sluje, jejíž hlavní směr jest severovýchodní, páčí se na 248 m.

Největší tato jeskyně jest zajisté zanesený a zatarasený východ Punkvy a vod Vilémovských.

V předsíni nalezli jsme několik ohnišť, z nichž nejhlubší zasahovalo 1 m hluboko, a v okolí jeho nalezeno něco předmětů starožitných v rázu Hallštattského. Mimo to jeskyně obsahuje mocné vrstvy diluviální náplavy s četnými kostmi vyhynulých zvířat, z nichž zjistili jsme medvěda, lva, vlka, lišku lední, hyenu, nosorožce, mamuta, koně.

Další dno Suchého žleba oživeno bývá potokem, Šíří se znenáhla, porostlé jest lučinami, ohraničenými v levo strmými stráněmi, v nichž jsou poslední 3 jeskyně; nejdelší má 17 m.

Stráň protější se kloní mírněji, a po jejím svahu vzhůru

Chobotem vede cesta k Macoše; za ní ústi Suchý žleb do údolí Punkvina.

Celý Suchý žleb má délku 5 km, přímá vzdálenost činí pouze 3 - 5 km, ostatní připadá na zákruty. Cestou od počátku znenáhla jsme se snižili o 109 m, tak že spád jest velmi značný. Proto také řítila se tímto údolím r. 1900 voda jako divá řeka a poskytovala divákovi nevídaného pohledu.

Macocha. Údolím Punkviným a Suchým žlebem jest ohra­ničena náhorní rovina (480 - 510 m v.), zvaná Ochoz, v níž jest prolomeno množství závrtkúv; nejpamátnější znich jest Macocha.

Původně protékala v podzemí Punkva, která svým tlakem a jinými účinky vyhloubila velikou jeskyni, jejíž strop byl rozerván četnými komíny. Když rozervaná klenba nemohla více snésti ohromné tíže, sřítila se a vytvořila studňovitý závrtek Macochu.

Velkou část ssutin odplavila voda, jinou jest pokryto nerovné dno Macošino. Macocha není největším závrtkem mor. krasu; měříť ochoz její pouze 440 m, kdežto některé závrtky u Ostrova mají 500 ano i 700 m v obvodě. Čím poutá Macocha, jest její děsná hloubka a nepřístupnost dna.

Jméno své má dle známé pověsti, kterak zlá macecha vrhla svého pastorka do propasti, a po podivném zachránění jeho rozezleným lidem do propasti byla uvržena.

K Macoše můžeme dojiti různými směry: z údolí Punkvina upravenou stezkou Salmovou, od ústí Suchého žleba voznici neschůdnou Chobotem, dále cestami z Vilěmovic a z Ostrova, z nichž poslední jest povozům nejschůdnější.

Kdo neviděl Macochy, představuje si ji jako tmavou, studni podobnou propast.. Představa tato klame. Macocha jest sice studňovitý závrtek, ale úplně světlý, částečně i sluncem ozářený; patří k obci Vilémovské (s parc. číslem 1085) ve výměře 1 ha 6 a 82 ni2 v podobě nepravidelného čtyřúhelníka (jehož největší délka 180 m, šířka 80 m) obehnaného stráněmi, které jednak prudce svažují se ke dnu, na konec pak přecházejí v kolmé, ano i převislé stěny.

Nejbližší okolí propasti jest rovina lesem zarostlá, patřicí rolníkům Vilémovským. Od nich zakoupil Klub českých turistův část pozemků, na nichž vystavěl pěknou „Útulnu“ s hostincem,upravil okolí, zřídil dolní můstek a stezku Salmovu, která spojuje údolí Punkvino s Macochou.

Nejmohutnější pohled na Macochu jest se strany jihozápadní; zde nad kolmým skaliskem, které se řítí 137 m hluboko a značí zároveň největší hloubku propasti, vystavěn železný můstek, s něhož pohled na dno a po okolí jest děsný, takže příchozí maně odstupuje od okraje zábradlí, jakoby byl zdrcen.

S dolního můstku a na dně zřejmě vidíme, že není tak rovinné, jak zdálo se s glorietu. Dno toto tvoří nepravidelný obdélník délky asi 140, šířky 30 - 40 m, tvořící úplně nerovnou plochu, na níž nejnápadnějšími jsou dva rybníčky, z nichž vý­chodní jest 17 m dl., z něhož rychlým tokem vychází potok 3 m š. a vlévá se do dolního rybnička, 30 m š., kterýž s horního můstku pro převislé skalisko jest neviditelný. V obou voda i v potůčku zdá se zelenou po četných mechách kamení pokrývajících. Uprostřed severozápadní stráně z pod skály vy­chází jalové koryto, jimž proudívá voda jen za většího rozvodnění.

Od dolniho rybnika a jalového koryta počíná směrem k dolnímu můstku vystupovati stráň, více než 50 m v., složená z balvanův a štěrku, již možno slézti bez provazu, takže k sestupu, vůbec bez pomůcek nemožnému, zbývá asi 45 m, kterýž prostor nutno slézti po laně.

Za potůčkem zvedá se opětně stráň složená z písku, do vchodu ohromné jeskyně, zvané „Pekelným jícnem“, v šíři 10 m vedoucího do jeskyně 150 m dl. ve směru jihozápadním, tedy k „Útulně“, za níž vyskytující se závrtek značí asi konec její.

            Na levo vedle Pekelného jicna vidíme strop rozervaný velikým oknem, vedoucím do komína,  jejž proráží převislé ska­lisko protější stráně (33 m v.) a k němuž možno sestoupiti od ­východního svahu.

Za velikého rozvodnění - jelikož příliv vody jest větší odtok - vyráží voda nejprve „jalovým korytem“, později se oba rybníčky v jezero 30 m hl. Olvory přítoku i odtoku Punkvina jsou značné, ale zataraseny štěrkem, piskem, dřívím a bahnem, takže klenutí jejich jest ponořeno do vody. Za velikého tlaku vyráží kamení to velikou silou a bere s sebou i různé předměty. Jest jisto, že kdyby se snížilo údolí Punkvino a vyčistily chodby, že by bylo možno vniknouti nejen do Macochy, ale snad i v podzemí až do dolního patra Starých skal Sloupských ­i do jiných podzemních prostorův. Práce by byla ovšem ohromná a nákladná. Sníh na dně Macošině leží do konce dubna, v zimě stěny jsou pokryty velikými namrzlými krápníky.

Skála pod horním můstkem úplně kolmo, toliko ve hloubí 90 m přetržena jest stupněm, 2 - 4 m š., Píckou zvaným.

Je-li dno pozorováno s glorietu, zdá se rovným, rybníčkem oživeným, z něhož odtéká voda; na všech stranách vidíme příkré stráně zdánlivě dostupně, po levé ruce ve hloubí 46 m jest Dolní můstek, na němž lidé se pohybující zdají se malými loutkami.

Také o hloubce nemáme pravé představy, a teprve dolů hozený kámen po 7 vteřinách dna dopadající, poučuje nás o děsných rozměrech propasti.

Lepšího názoru o poměrech na dně a okolních stráních nabýváme rozhledem s Dolního můstku, odkud přehlédneme téměř celé dno i kolmou stěnu s glorietem nad námi ve výši 46 m, jako hnízdo přilepeným, a skalním stupněm, po němž možno, ovšem jen člověku nad míru odvážnému a znalému místních poměrů, jíti až téměř pod gloriet kolem malé jeskyně.

Levá stěna tvoří nejprve příkrou stráň, z níž vyčnívají skaliska se 2 jeskyněmi, načež přecházejí taktéž v kolmou stěnu ke dnu se řítící. V tomto místě možno Macochu přejíti až na protější stráň, korytu podobnou a řídce lesem zarostlou.

Zajímavo, že Macocha má i svou zvířenu; ve vodě žijí pstruh a pulec, na souši jsou myši a hraboši. Ve sněhu každo­ročně lze pozorovati stopy vyder, které sem přicházejí od východu; neznámými skulinami přichází i kuna. Stěny oživeny jsou hejny kavek, které hnízdí ve skulinách, a několika páry rorýsův. Také bujná jest květena, celkem souhlasná s florou obou žlebův.

První zprávu o Macoše podal r. 1663 Martin Vigsius, první známou výpravu na dno podnikl minorita Lazarus r. 1723, nej­lepší popis za starší doby učinil J. Nagl r. 1748, později zabývali se výzkumem i jiní, na př. Karel kníže Salm, Dr. J. Wankel, Dr. M. Kříž, V. J. Procházka a jiní.

 

Jedna připomínka která mě potěšila, je vidět, že stránky navštěvují nejen jeskyňáři.

 

Ahoj Honzo,

zdraví Tě tvůj jmenovec Honza. Dostal jsem se na tvoje stránky klubu Myotis a trochu jsem se do nich zakoukal. Máš to dobře udělaný, ale je tam u obce Vilémovice jedna historická nepřesnost. Vilémovické zboží bylo již od středověku rozděleno mezi pány z Holštejna a biskupské zboží hradu Blanseku. Již v roce 1267 kupuje Bruno 13 lánů v osadě Vilémovice, což je první písemná zmínka o této osadě. Dále se Vilémovice písemně uvádějí roku 1317 na soupisu blanenského zboží. Třetí písemná zmínka je roku 1349, kdy je uskutečněn dodatečný zápis koupě holštejnského panství, který se de facto uskutečnil již někdy ve 20. letech 14. století. Po rozpadu hoštejnského panství v polovině 15. století připadly Vilémovice (jejich část) vladyctví jedovnickému.

Měj se hezky, mnoho úspěchů v jeskyňaření i jinde přeje

Jan Celý

 

netopýr s Měsícem v pozadí 137x102-5.8kB